Z DENÍKU VYHOŘELÉ MÁMY: Temná stránka mateřství

Ležím vedle jeho postýlky, na malé matračce, schoulená do klubíčka. On mi motá vlasy a vyrábí z nich malinké zamotané chuchvalce. Vím, že jej to uklidňuje, tak tentokrát ani moc neprotestuji. Celou noc zvracel a je ještě celý vyčerpaný, musí si odpočinout. Sahám na něj. Vypadá to, že má zase i horečku. Ale snad to nebude tak zlé. Dokonce i sám řekl, že chce jít do postýlky, tak snad se mu podaří rychle usnout.

„Mámo, kde ši? Mámo? Mámo, KDE ŠŠŠIIIII?“

A už je tady. Jako velká voda. Dvojče přibíhá a hned mě tahá za ruku, abych si s ním šla hrát. Mé prosby, aby počkal, že se snažím uspat nemocného brášku, přijdou vniveč. Namísto toho se objevuje vztek (asi oboustranný) a řev. Z nosu se mu spouští vodopád něčeho ošklivého a zeleného. Asi bych měla dodat, že i tento je nemocný. Včera dostal antibiotika, kašle a ta hustá rýma, která z něho valí, tomu taky moc nepřidává. Obvykle je rozpatlaná po celém jeho obličeji a často taky na mém tričku, jak se snaží se přitulit a přitom si ten nos do mě utře. Tentokrát mu ho utírám kapesníkem a zároveň se snažím se moc nevzdálit od postýlky.

BUCH BUCH BUCH!

To buší na dveře poslední z dětí. Paráda, budeme tady všichni společně. Ze začátku to vypadá, že si ti dva „zdraví (= nejméně nemocní)“ budou hrát a mě se konečně toho největšího maroda povede uspat. Ale do dvou minut je tady první hádka. O klíče. Blbé klíče, kterých mají všude spoustu. A dokonce každý dostal svůj vlastní svazek. Aby se nehádali. Jeden ale zároveň našel pod postelí tajnou skrýš a poklad jej velmi mile překvapil. Ne tak druhého, který si toho rychle všiml a jal se svůj kufřík bránit. Zkouším všechno nemožné, až se snížím i k lacinému úplatku:

„Půjč prosím tě bráchovi ty klíče. Já vím, že jsou tvoje, on si s nimi jen chvíli pohraje a pak ti je vrátí. Za to ti dám pak do pokladničky penízek.“

Funguje to. Sice se stydím sama před sebou za takový výchovný přešlap, ale už začínám být zoufalá. Nejmenší v postýlce těžce oddechuje a kouká na mě unavenýma očima.

MATEŘSTVÍ NEBO FRUSTRACE?

Jenomže tady to na spánek rozhodně nevypadá. Taky bych neusnula. kdyby mi někdo neustále lítal kolem postýlky a řevem se snažil udržet si co nejvíce nakradených bráchových hraček. Kromě toho já musím jít vypnout polévku, která se vaří na plotně a taky jsem chtěla vytáhnout prádlo z pračky. A hodit ho na tu hromadu dalšího, již z rána vypraného prádla, a zároveň ji znova spustit. Samy se ty noční pozvracené věci nevyperou.

„TO TADY NEMŮŽE BÝT ALESPOŇ CHVÍLI TICHO? PROČ BUŠÍŠ NA TY DVEŘE? NEVÍŠ, ŽE BRÁCHA POTŘEBUJE SPÁT?“

Už pěním a zuřím a chce se mi brečet nad tou bezmocností. Jak ho mám sakra uspat? Polívka už bublá nějak více hlasitěji a druhý chod jsem ještě ani nezačala vařit. Ale je mi jasné, co se stane, když se teď od té postýlky zvednu….

Všichni tři mě následují do kuchyně, každý se dožadujíc svého dílu pozornosti. Ale já už nemůžu. Mám toho dost. Tak hrozně bych chtěla, aby dvojče spalo, ať se zregeneruje, ale nemám to prostě jak udělat. A tak hrozně mě to mrzí. Druhé dvojče potřebuje odsát tu rýmu, už ji má zase rozpatlanou po půlce obličeje. Kdy mám ale pak uvařit oběd? Vyprat a pověsit to prádlo? Mísí se ve mě vztek, zloba a frustrace. Čím více jim chci pomoct a nejde to, tím více to ve mě narůstá. Tím jsem s nimi méně trpělivá. Více křičím, namísto, abych je objala. Mateřství mi v tu chvíli začíná dávat pěkně na frak.

A tak sedím. Nevšímám si přetékající polévky, neuklizeného bytu, ani křiku na okolo. Prostě jen koukám. Už aby přišel někdo další a nebyla jsem na ně tady sama. Jenomže je teprve 10…..

NEJSTE V TOM SAMA!

Je vám můj příběh povědomý? Míváte někdy podobné pocity frustrace? Bezmoci? Jak je možné, že všichni o mateřství mluví jako o nejkrásnějším období, ale pro vás je to často stres, bolest nebo bezmoc?

Je to proto, že o temné stránce mateřství se nemluví. Není to o tom, že by neexistovala. Ale není lehké přiznat (si) svému okolí, často ani nejlepší kamarádce, že je toho na nás někdy moc. A že čím se snažíme být lepší mámy, tím je to vlastně horší. Chceme tady být pro naše děti vždy, vždy připravené s otevřenou náručí a pomocí. Ale někdy už to nejde. Někdy je to už nad naše síly. A čím častěji se takové situace opakují, tím rychleji se vyčerpáme. Až se můžeme dostat do momentu, kdy už nemáte ani chuť, ani sílu, ani myšlenky. Cítíte se tak vyčerpaně. A o to více provinile vůči svému dítěti. Chcete, tak moc chcete mu dát všechno, co potřebuje a co si zaslouží, ale už to nejde.

Ano, tento příběh je jen jednou kapkou v moři a pokud se podobná situace neopakuje každý týden, dá se zvládnout na „rezervu“ z našich silových zásob. Ale co když se opakuje častěji? Každý měsíc? Každých 14 dní? A co když děti na střídačku a v jiné formě narodí celé léto? (My jsme si takhle třeba „užili“ loňské léto. )

Syndrom vyhoření se sice stále vyskytuje u vrcholných manažerů a pomáhajících profesí, stále častěji ale proniká i do oblasti mateřství.
Syndrom vyhoření se sice stále vyskytuje u vrcholných manažerů a pomáhajících profesí, stále častěji ale proniká i do oblasti mateřství.

STOP!

Jedinou možností, jak se z toho dostat, je zastavit se. Syndromem vyhoření trpí v naší republice čím dál více maminek. Je to proto, že se snažíme být co nejlepší mámy, stíhat domácnost, děti, často i práci. Ale zapomínáme na tu ze všech nejdůležitější osobu – na SEBE! Já jsem si tímto syndromem v loňském roce také prošla a nebylo to nic pěkného. Rozhodla jsem se ale podpořit svými příběhy ostatní maminky a ukázat, že to, co se děje vám a co teď možná prožíváte, prožívají ve svém mateřství i další ženy. Připravila jsem pro vás sérii článků, které se budou na webu objevovat pod nadpisem:
„Z deníku vyhořelé mámy“. Ráda bych se v nich věnovala obecnému popisu syndromu vyhoření, tomu jak jej poznáte a také co se s ním dá všechno dělat.

V loňském roce na toto téma vyšla nová kniha (není teda zaměřená na nás mámy, ale spíše obecně). Můžete na ni mrknout, než stihnu sepsat další informace. A nebo si přečtěte, jak můžete zpomalit (nejen o Vánocích)

Držte se!

Už jste četli i další články?