Jak na odpolední spánek s více dětmi?

Je mi jasné, že jsem si nadpisem trochu naběhla, ale musím vás zklamat. Opravdu neznám účinný recept, jak po obědě uspat více dětí najednou. Můžu se ale podělit o to, jak to (ne)funguje u nás.

V mém příběhu, když jej někdy vyprávím, to vypadá takto:

  1. všichni společně a spořádaně poobědváme u stolu
  2. jdeme si umýt pusu, ideálně i vyčistit zuby
  3. přebalím děti a obleču jim pohodlné „spací“ oblečení
  4. přečtu pohádku
  5. děti usínají

Paráda, že? Tak jo, a teď trochu detailněji:

Bod 1:
Jídlo je kapitola sama o sobě. Jelikož máme malou kuchyň a dětský stůl se 3 židličkami se nám tam nevleze, máme jej v obýváku. V obýváku, kde je koberec. Koberec, který býval šedý. Dneska je ozdoben červenými skvrnami od řepy, oranžovými tečkami od mrkve a blíže nespecifikovatelnou barvou od nevímčeho. Ale jinak jako jo, tváříme se, že jíme společně a spořádaně a jenom asi 50 minut s občasnými přestávkami na nočník, záchod, napití, na přinesení hračky, na odnesení hračky, na přinesení druhé hračky a nebo nutné oběhnutí celého bytu, nejlépe jako naháč, neboť „šem še polil polívečkou a študělo to, tak jšem si to šundal“.

Bod 2:
Bod dva je vlastně mým vysněným bodem. Takovým, o kterém tušíte, že existuje, ale ještě jste ho na vlastní oči neviděli. Jakmile totiž děti dojí poslední sousto, jakoby se od stolu vypařily. Než se stihnu otočit, jsou fuč. Uznávám, v tu chvíli je to pro mě vysvobození, neb se jdu najíst taky. A těch rajčatových a řepových pusinek si obvykle zase všimnu, až si ji přijdou otřít do mých kalhot. No co, třeba se někdy i tento bod k u nás náhle a s velkou slávou objeví.

Bod 3:
Přebalím děti. Věta, kterou přečtete za 3 sekundy. Když se já s touto činností dostanu pod 13 minut, je to rekord. Obvykle postupujeme nějak takto:
– Zavolám, že je načase se jít přebalit. Nic.
– Zavolám podruhé.
– Zavolám potřetí.
– Vstávám od svého oběda a jdu hledat plenky.
– Plenky mám a jdu hledat děti.
– Děti mám.
– Snažím se přesvědčit je, že čistá plenka je na spaní celkem dobrý nápad, a že jít spát s tím hovinem ve staré plence naopak dobrý nápad není.
– Nakonec se nějak dohodneme, jak by taky ne (díky Nevýchovo!), a já během 3 sekund přebaluji jedno a během dalších 3 sekund i druhé dítě. Při troše štěstí stíhám rovnou i to spací oblečení.

Ovšem tady obvykle nastává ještě jeden problém na šest: DUDLÍK.
Nevím jak u vás, ale u nás je úplně jedno kolik dudlíků se v domácnosti nachází. V momentě, kdy je člověk potřebuje není k dispozici ani jeden. Nikdy. Zákonitě. Takže nastává hledání dudlíků, což je činnost, při které příroda testuje odolnost mých nervů. Po 15 minutách hledání už obvykle moc odolné nejsou. Například dneska jsem prošla všechna jejich oblíbená místa, zahrnujíc moje zimní boty, prázdný nočník, záchodovou mísu, pokladničku, všechny kouty pod postelí, dětskou kuchyňku, čajovou konvici, všechny mé hrnce, prostor za gaučem i pod televizí. Moc by mě zajímalo, kde ten malý nesmysl nakonec najdu. Začínám mít pocit, že se s nimi děje něco jako s párovými ponožkami v pračce. Prostě dočasně zmizí.

Vzhledem k tomu, že jsem DUDLÍK dneska prostě nenašla, body 4 a 5 ani nenastaly. Jindy, když mám více štěstí, opravdu bod 4 nastává. Vypadá asi tak, že já sedím uprostřed pokoje, snažím se klidným a něžným hlasem číst klidný a něžný příběh na dobrou noc, zatímco kolem mě pobíhá pan pošťák, pan kuchař a pes Chase, a neustále se mě snaží přesvědčit, že při čtení pohádky potřebuji převzít poštu, rozbalit balík a sníst pizzu a podrbat Chase za oušky.

S vypětím svých posledních sil dočítám pohádku, pacifikuji všechny 3 zmíněné postavičky a ve smrtelné křeči uléhám vedle jejich postýlek. Usínám. Někdy i oni. Dneska to ale jistí kafe (pro mě) a Doktorka Plyšáková (pro ně).

Spánku (nejen odpolednímu) zdar!

Už jste četli i další články?