A CO TA HOLČIČKA?

Máme tři kluky, ale jako by to bylo pořád málo. Znáte takové ty věty:
Za svobodna je to „Kdy už bude svatba?“
Po svatbě „Kdy už bude miminko?“
Po prvním miminku „Kdy budete mít druhé?“
A ikdyž porodíte děti tři, podobně laděných otázek neubývá. Ta naše aktuální je „A co ta holčička? Bude? Nebude? Možná bude? Možná nebude?“

Nevinná návštěva

Ale jak jsem se k tomuto tématu dostala a proč o něm vlastně chci psát. Tedy kromě toho, že je to obvykle první otázka, kterou mi po delší době položí snad každý, koho potkám 🙂
Nedávno jsme byli s mužem u jedné z mých nejlepších kamarádek, které se narodila holčička. První miminko, úžasná hodná princezna, a tak jsem byla samozřejmě celá nadšená, abych si ji hned mohla pochovat a pomazlit se s ní. A při následném nezávazném povídání si o tom, jak to měli naši kluci se spaním a čůráním a kakáním (no však to znáte), mi najednou kamarádka povídá:

Víš co, já si tě vlastně ani neumím představit, že bys měla holčičku. K tobě ti kluci tak nějak pasují. Ale ta holčička…. No já nevím, ta se mi k tobě vůbec nehodí.

V první milisekundě jsem se zarazila, ale pak se mi z nějakého důvodu vnitřně ulevilo. Konečně to někdo řekl nahlas. Problematika „holčičky“ mě totiž trápí dlouho, vlastně už od momentu, kdy jsme zjistili, že náš prvorozený bude chlapeček. Jako většina žen jsem si i já přála holčičku, bála jsem se, že si s kluky nebudu rozumět, vždyť o nich vlastně nic nevím! Žádného bráchu nemám, a kamarádek mám také více než kamarádů. Naštěstí to byl jen prvotní pocit a samozřejmě, že jsem se velice těšila na prvního chlapa do rodiny (mimo mého muže, samozřejmě 🙂 ). A taky jsem si říkala, že však to druhé nebo třetí mimčo ještě může být ta holčička. Jak to nakonec dopadlo, asi všichni víte 🙂

Všechno je jinak

Pointa je ovšem ještě někde jinde. Neustále se mě totiž všichni ptají, jestli si pořídíme ještě tu holčičku, a jestli to ještě s tou holčičkou riskneme a podobně. A já jsem pořád měla v hlavě zafixované, že jasně! Že jednou se to prostě povede! Budeme mít přece i tu holčičku! Ale víte co? Když se zamyslím, tak ono je to vlastně úplně naopak. Ne, že já bych to neuměla s kluky, já to neumím s holčičkami!

Znovu jsem si vzpomněla, jak jsem si v dětství hrála jen s kluky. Lezli jsme po stromech, dováděli venku až do setmění, jezdili z kopce na vlastnoručně vyrobené káře. Nikdy mě nebavilo hrát si s panenkami, radši jsem měla svůj kapesní nožík a ujížděla na Mladých svištích. Neřekli byste to, že ? 🙂

Já jsem vlastně neuvěřitelně šťastná, že se mi povedlo mít ty moje chlapy. Že můžeme celé dopoledne stavět autodráhu pro hasiče. Že si můžeme „prdět“ do peřin a hrát polštářové bitvy. Že se můžeme vyválet v kalužích a dojít domů úplně mokří a špinaví až za ušima a nevadí nám to. Že mě možná jednou vezmou na paintball a vytvoříme nepřekonatelný tým. Že se díky nim můžu zase vrátit do dětství a lézt na stromy a utrhnout tu nejlepší větvičku s třešněmi až ze samotného vršku. Že nemusím být vzorem, ale naopak můžu být příkladem jak spolu mohou fungovat holky i kluci.

Že to tak zkrátka má být!

PS: Takže kauza holčička by tímto mohla být vyřešena, co myslíte? 😉


Už jste četli i další články?

2 komentáře

  1. Naprosto souhlasím, jsem ráda za své dva kluky, ale myslím si, že k tomu člověk dojde, až když má plnou chalupu chlapů, že mu to tak vlastně vyhovuje, protože najednou vidí, že ti co mají holčičky řeší mnohem více věcí, především to parádění. My nosíme tepláky kdykoli a kdekoli a je nám fajn 😀 Po holčičce už ani netoužím. Doufám, že to brzy pochopí i ostatní a přestanou se taky ptát 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *